Expedice Peru 2008



OČISTNÉ A ZASVĚCOVACÍ OBŘADY


JEDEN se v tu chvíli dívá DUCHEM, který "prosakuje" tělem a vším... Do všech stran: dopředu, dozadu, vlevo, vpravo, nahoru i dolů, skrz všechny dimenze napříč naráz. Svobodně, protože zde je všude doma. Je všudypřítomný. V tu chvíli neexistuje žádné UVNITŘ a žádné VENKU...  

 Přidáš se a ovládneš 5 kroků jak rozšířit vědomí využitím přirozené energie Tvého těla?

ÚTRŽKY Z DENÍKU T.B. 26.1.2008, 15. DEN EXPEDICE

"Džungle je mocná. Dala mi prožít celé spektrum pocitů: Když mi bylo nejhůř a pocity vzteku z beznaděje a zklamání ze mě vyšly na silovém místě výbuchem na povrch, nad džunglí se blýskalo a vzduch byl prosycen energií blížící se bouře.

Když byly slzy ze smutku a deziluze o nejbližších na krajíčku, džungle ihned reagovala, začala plakat - spustila déšť. Ať bylo veselo nebo smutno, vše bylo v JEDNOTĚ...


Džungle nás skrze šamany obdarovala. Ayahuasca, esence nejúžasnějších rostlinných, očistných a vědomí rozšiřujících prostředků Amazonie nám otevřela "třetí oči" a vědomí. Splynuli jsme s džunglí. Naše mysl na sebe vzala personifikovanou podobu hada, který se energicky proplazil naším tělem a našimi životy, aby osvěžil vědomí našeho místa na tomto světě. Překonali jsme strach ze smrti. Šamané nás vedli vesmírem, zatímco naše těla ležela v naprostém bezpečí hluboké džungle, s níž jsme byli jedním.

Orion na obloze nad námi se stal zrcadlem našeho vědomí. Realita se rozložila do primárních, atomárních, stavebních vzorců. Vědomí prosakovalo skrze hranice hmoty, těla, třídimenzionálního světa. 


Nastalo absolutní TICHO, ŽIVÉ VAKUUM, kterým jsme BYLI. Stal se zázrak...

Ícaro - zpěv šamana, který se s námi po dobu obřadu nacházel ve virtuálním, magickém prostoru, vedl naše vědomí bezpečně vesmírem a BYTÍM jako malé dítě za ruku. Občas šaman přestal zpívat a to dovolilo našemu vědomí vzdálit se do dimenzí vlastních záměrů a prozkoumat z pohledu rozšířeného vědomí naše životy, SEBE SAMÉ... Poté šaman pokračoval ve zpívání a neopakovatelná vibrace jeho zpěvu a nenapodobitelných zvuků, jaké vydával, naše vědomí opět vrátila na cestu společně sdíleného rituálu, který se posouval dál, do hlubších vrstev prožívání TOHO.

Nekompromisně nás TO loupalo a vysvlékalo do nahoty vlastního JÁ, jako slupky cibule, až z nás nakonec zbylo pouhé ŽIVÉ, POSVÁTNÉ A VŠEPROSTUPUJÍCÍ NESMRTELNÉ NIC...

Džungle mi byla peklem, očistcem i rájem. Nebylo třeba nočních snů "navíc", protože sny se sloučily s denní realitou. Bohužel bylo mnoho denních snů velmi bolestných. Ale i bolest je lék, i bolest otevírá oči... 

Nastal čas, kdy se beznaděj a naprostá ztráta iluzí proměnily v SÍLU a odvahu odhalit letité kolektivní iluze a lži, třeba i o těch, kteří nám byli po léta nejbližší. Iluze přátelství, upřímnosti, "spirituelních" ideálů a normálního slušného lidského charakteru, který měl u nejbližších několikrát citelné výpadky v dodávce energie.


Ve chvíli, kdy je mi nyní velmi těžko se mohu spolehnout jen na své SRDCE, které VÍ, co cítí, na své oči a uši, které VIDÍ a SLYŠÍ, na svůj rozum, který není hloupý a na svůj instinkt a intuici, který mi velí bojovat za demaskování dalších letitých iluzí, přestože výsledek není jistý a mohu tím ohrozit ostatní ve skupině, sebe i mohu obrátit vzhůru nohama průběh další expedice..."


ÚTRŽKY Z DENÍKU T.B. 29.1.2008, 18. DEN EXPEDICE

"Poslouchám oblíbenou muziku na MP3 přehrávači. Hodiny na lodi džunglí ubíhají pomalu. Je zde čas na všechno. Přemýšlet o životě, cítit, vnímat, naplno BÝT...
Prožil jsem stav absolutního zdraví. Poznal jsem své nejzranitelnější a nejslabší části osobnosti. Poznal jsem svou největší osobní sílu. Síla se zrodila z bolesti, zklamání a ztráty iluzí. Ztráty iluzí o tom, že mi někdo druhý pomůže. Na Zemi, stejně jako na nebi, jinými slovy - v rozšířených stavech vědomí - během několika pro vědomí a tělo náročných šamanských obřadů. I během nich jsem prožil stav MOUDRÉ SÍLY, která naplnila osobnost jako uzrálé víno láhev. Vnímal jsem bytostnou jednotu s džunglí, šamanem, se VŠÍM.

Každý z nás je šaman. Teprve když padnou, mnohdy velmi bolestně, hradby iluzí o vztazích, přátelství, "spirituelních autoritách", tehdy se dostaví PRÁZDNOTA, ze které vzejde MOUDRÁ SÍLA. Ta zrodí ZODPOVĚDNOST. 

Ta vede k pochopení svého místa ve světě. Stejná síla, která vyvolávala zprvu vzdor, vztek a potřebu bojovat, síla, která vedla k odmítání toho co nechci nebo nechceme přijmout - stejná SÍLA je nyní tím přijetím a pochopením, co vyzařují naše oči, náš pohled, rysy tváře, zatímco naše těla odpočívají po hodiny dlouhé plavby lodí po řece směrem blíž k civilizaci.
Občas se setkají oči s očima kohokoliv druhého v lodi. V té chvíli není třeba slov. Burácení motoru lodi by je stejně přehlušilo. Klidný úsměv plný pochopení se objevuje na obou stranách. 

Teprve když se mysl uvolní z očekávání, času a trpělivě přijme to, že "jsme na jedné lodi", dostaví se silný instinktivní pocit, který vyjadřuje lidové rčení "Život plyne". 

Naše zkušenost, proměna i plavba po řece jsou v souladu s tímto plynutím. Plynutím řeky, života, svrchovaného TAO...
Každý se stává bratrem a sestrou, máme společnou cestu nebo alespoň její část.
Malá slečna Lori s provázkem, který se hrou ve dvojici přejímá mezi prsty, zatímco se mění jeho formace a obrazy, zabavuje několik lidiček uprostřed lodi. Milan s Alexem v přídi lodi hrají šachy. Už neprší.
Olga i Lenka zapisují do svých deníků a stejně jako já si urovnávají myšlenky, pocity. Zapisovat do deníku je pro nás zřejmě i způsobem práce na sobě. Konec konců je to, myslím, i jediná smysluplná zevní činnost, kterou lze provozovat při nekonečných přesunech lodí.


Naše vědomí a život, stejně jako cesta a sensorická deprivace nás modelují do lepších verzí sebe sama.
Mé postoje ke klíčovým tématům, které jsem neřešil jen já, ale občas i veřejně či "potají" celá skupina, zřejmě nezmizí a projeví se naplno po návratu v mých rozhodnutích a činech. Přestože se pomalu dostavuje vnitřní smíření a nejkrutější bolest nenápadně ustupuje, oči neustále vidí to, co nechtěli vidět ani ve snu... Není jim okolnostmi dána jiná volba. 

V této chvíli nevidím další důvod jakkoliv aktivně podporovat ty, kteří mi byli blízcí. Nevidím v tom pro sebe již žádný přínos, navíc, když někdejší důvěra je ta tam a obnovit by šla snad jen zázrakem. Ale i ty se dějí... (pozn. z roku 2017 - zázrak se skutečně stal :-) ). To, co se přihodilo, je však jejich volba a jestli navzájem svým životům pomohli nebo uškodili ukáže pouze čas... Všechno je ale určitě jak má být. Vypadá to, že mě svým jednáním nevědomky pomohli otevřít oči a srdce čemusi OPRAVDOVÉMU.

Přesto zde není v tuto chvíli nikde místo ani pocit pro role obětí a vítězů. Je zde jen jedna SÍLA a ta nás naučila spoléhat se pouze sami na sebe, najít odvahu sloupnout masku i těm, které jsme milovali a podporovali. 

Přestože bylo předem jasné, že pokud to uděláme, bude to bolet i nás a poté již nic nebude jak bývalo dřív. Nejít však do toho, zachovat se jako naprostý slaboch, mlčet když mám mluvit a žít dál v letité kolektivní iluzi? 

Pravda a prozření iluzí je sice nakonec dost drsné, ale obrušuje nás jako diamant, kalí nás jako železo a je léčivým kořením našich životů...

Dojemný pocit plynutí života, pohybu událostí v čase i bezčasí i z toho jak rychle a mocně nás formuje vědomí mnou zcela prostupuje a je velmi příjemný. Dává SMYSL všemu, otvírá oči, mysl, ale hlavně srdce. Dává naději v dobrý běh událostí, které přijdou a přicházejí. Už je tuším, už je cítím..." Jsou TADY!


ÚTRŽKY Z DENÍKU T.B. 2.2.2008, 22. DEN EXPEDICE

"Ayahuasca byla v nížinné džungli skutečně nebeská. Pro vědomí. Tělo se však mezitím intenzivně čistilo a to byl spolu s maximální vlhkostí vzduchu, hicem, bezvětřím, všudypřítomnými komáry a úpalem pravý očistec, peklo.
Co je to ráj? Je to nějaký stav či místo, kterého bychom měli nebo mohli někde někdy nebo s někým dosáhnout? - Ne.
Ráj není žádná virtuální, umělá realita. Ráj je a bude návrat do prosté každodennosti. Ráj bude návrat domů, české jídlo, rodina, možnost dát si sprchu či vanu, chodit v čistém oblečení a třeba i pracovat...

Ráj - to je plně přijmout své místo ve společnosti, pracovat, tvořit a vytvořit si možnosti naplno používat své nejlepší schopnosti a dovednosti. I tohle mi zatím ukázaly šamanské rituály.

Ráj, to je otevřené srdce, které si váží toho co má a ne touha po tom co může mít. Ráj je odpuštění...

Realita vnější i vnitřní se v Jižní Americe na silových místech velmi rychle mění...
Ráj není nic vysněného, žádný nový prostor tam nahoře, nová dosud nepoznaná dimenze hypoteticky dosahovaná někde a někdy v budoucnu a přesto stále nikým paradoxně nedosahovaná. 

Je TO TADY a TEĎ! Je TO v přijmutí, pochopení, odpuštění, poděkování.

Například zde v Jižní Americe je TO třeba i ve vřelém stisku ruky a v pozdravu kolemjdoucímu při průchodu indiánskými vesnicemi směrem do džungle. Je TO v možnosti konečně se po několika dnech umýt a stejně tak je rájem třeba i skromné, jednoduché a každý den stejné jídlo pouze jedenkrát denně požívané.
Ráj je možnost podrbat se, to když svědí štípance od "moskytos".

Je TO v osvobození mysli od času. Zde nikdo neví, kolik je hodin, nikoho ani nenapadne, že by nás to mělo zajímat. 

Vlastně ani nevíme a nezajímáme se co je za den a kolikátého je, nebýt kalendáře vylepeného v mém deníku, který nás alespoň trochu orientuje v čase."


ÚTRŽKY Z DENÍKU T.B. 17.2.2008, 37. DEN EXPEDICE

"V poledne sedíme konečně v letadle na letišti v Limě. Po šesti týdnech prožitých v Peru se vracíme do Evropy. Naprosto všechno se změnilo, všechno je jiné a jinak...
S milým překvapením zjišťujeme, že je v letadle i Vláďa, který absolvoval pobyt v Peru zcela na vlastní pěst a měl s námi stejně koupené letenky tam i zpět. Již při příletu do Limy na začátku expedice měl záměr jet sólově do džungle v okolí Iquitos a neabsolvovat expedici s námi jedenácti.


V Iquitos absolvoval šest týdnů, plných očistných šamanských obřadů, které zahrnovaly bahenní zábaly, speciální dietu, požívání léčivých rostlin a minimálně patnáct obřadů s jejich královnou - Ayahuascou. Dostal více než čekal. Je na něm vidět, jak mu září oči...


Čeká nás dvanáctihodinový let do Madridu. Tříhodinový navazující let z Madridu do Prahy bychom - vypadá to dobře - měli stihnout, takže zítra, v pondělí odpoledne jsme doma, hurá!
Airbus A-330-200 je na začátku runwaye na letišti v Limě připraven a čeká na povolení ke startu. Forsáž naplno, odbrzdit, už rolujeme. Zrychlení nás vtlačuje do sedaček. Runway ubíhá, letištní haly a hangáry nás míjejí stále větší rychlostí. Hluboké zhoupnutí a jsme ve vzduchu. 

Po šesti nelehkých týdnech strávených v této zemi se nemohu ubránit náhlému vzedmutí pocitů, až mi vlhnou oči a tak tak zadržuji slzy na krajíčku. Je TO zcela mimo mou kontrolu. Ta směs pocitů mě dostává. 

Srdeční čakra pracuje na plné obrátky, jako snad nikdy předtím...
"Konečně pryč z této proklaté země", zní odkudsi ve mně. Bylo toho na mě opravdu moc, přiznávám, na hranici snesitelnosti... Pocity nostalgie, které se derou samovolně na povrch ze dna duše mě ovládají ještě asi 30 minut po startu. Všichni "bratři a sestry" mlčí, jsou ponořeni sami v sobě, každému mysl přehrává jeho příběh. Sice to přímo nevidím, neboť každý sedí sólo v jiné řadě, ale všechny cítím, dobře vím o každém... Za šest týdnů naprosté izolace od civilizace jsme se všichni dobře naučili naladit se na druhé účastníky a i na dálku je vnímat.


Pocity, které mě nyní přemáhají svou intenzitou na to mají naprosté právo, nebráním se jim. Nemá smysl s nimi zápasit, je zde naprosté smíření, uvolnění. Paradoxem je, že zároveň této zemi, kterou jsem nazval "proklatou" v tom samém okamžiku děkuji za vše prožité, je to úžasná země plná zázraků.


Nechal jsem zde kus srdce, dost síly, kterou bylo třeba mnohokrát i ostrým způsobem vydat, nechal jsem tu kus sebe...
Spojení se všemi čtyřmi šamany, kteří nám umožnili projít šesti očistnými a zasvěcovacími obřady je rovněž tím, co mnou zcela prostupuje během startu. Všechny ty pocity se nedají dobře popsat, ale nevyrovná se jim co do kvality a intenzity zatím nic v mém životě prožitého.
Je jasné, že něco skončilo. Ne jen dlouhá cesta, ale rovnou celá životní etapa. Přede mnou je čistá obloha, jasná, nepopsaná budoucnost, kterou si tvořím. 

Nejsou zde žádná omezení, žádné iluze o někom nebo o něčem. Je zde svoboda a její sestra zodpovědnost. 

Dál už nic. Jen přítomnost plasticky roztáhnutá do stavu "maňana", který nás bude ještě dlouho provázet.
Nevím, zda se do Peru někdy vrátím. Přestože výsledek cesty byl ve finále jiný, než očekávání před cestou, cesta byla, jak se nyní ukazuje, naprosto potřebná. Byla skvělá.


Přestože celonoční, práce se všemi čtyřmi šamany byla naprosto úžasná a prošli jsme pod jejich zkušeným vedením očistnými a zasvěcovacími obřady pro tělo, energii a vědomí, o kterých se v "bezpečí evropské civilizace doma u kompu" nikomu ani nezdá, přesto jakmile se rozednělo, bylo těžiště práce na sobě úplně v něčem jiném. V normálních mezilidských vztazích, jejich navázání, ukončení nebo očistě.


Bylo to o normální lidské úrovni spolubytí. Avšak zde bylo vše mnohonásobně zesíleno pobytem a meditací na vytipovaných silových místech planety. Bylo to o vztazích partnerských, přátelských, mileneckých, kolegiálních, pracovních a v případě třech bytostí i rodinných.
Bylo to o přátelství všech navzájem i jednotlivě mezi sebou a o tom, jak může jeden druhého kamarádsky podržet a pomoci mu v různých chvílích. Třeba jen v maličkostech. Nebo ho zradit, zranit a nechat ho přátelsky dusit se ve své bolesti a zdůvodňovat to později před sebou a druhými ctností a bezchybným jednáním.


V žádném případě nyní nemám potřebu na kohokoliv nyní zpětně útočit nebo mít někomu něco zpětně za zlé. Nastalo smíření, očištění. Některé věci a někteří lidé vždycky budou stát za to, abychom je dál aktivně podporovali, u jiných k tomu došla síla, trpělivost a všechny rozumné důvody, protože všechny myslitelné meze jimi byly překročeny a oni se v mém vědomí propadli do situace a stavu, kdy nejsou nepřátelé a nejsou ani vysloveně přátelé. Jakoby sami sebe vymazali z mého vědomí a z mé minulosti. Protože vidím, že to nemají lehké ani teď, VIDÍM a CHÁPU.


Cesta ubíhá relativně rychle. Přestože jsme z Limy vylétli v pravé poledne, už asi po třech hodinách je Slunce nad obzorem připravené ke svému západu. To se den zkracuje, jak ukrajujeme časová pásma při letu nad rozhraním Jižní Ameriky a Atlantiku.
Spát nemůže nikdo z nás, většina z nás se těší domů. 

Popoháníme letadlo mentálním raketovým motorem v řiti. 

Konečně nad Evropou, sice jsme nad Španělskem, před přistáním v Madridu, ale už se cítíme doma, v Evropě. Z Madridu už je to kousek domů. Je pondělí, 18. února 2008, ve 13.40 přistáváme v Praze."
Doma na váze zjišťujeme, že během pěti týdnů většina z nás trochu pohubla. Já tři kila, další účastnice např. i osm kilo.


PO NÁVRATU Z DŽUNGLE (SEPSÁNO V PROSINCI 2008)

To, co jsem od mládí hledal, nám šamané v Amazonii umožnili prožít při celkem 6 obřadech: 

Skutečnou SVOBODU Ducha, děsivou PRAJISTOTU, že jsme NESMRTELNÍ duchové, kteří se na několik desítek let inkarnují do fyzických těl... Ukázali nám dimenze nad časem a prostorem, kde neexistují a nemohou existovat žádné otázky, leda, že by byly otázky zároveň odpověďmi... 

Jako japonský zenový koán: "Jak zní tlesknutí jedné ruky?" :-).
Neexistuje zde totiž mysl, přesto kontinuita bdělé existence není v nejmenším přerušena. 

A to je ZCELA fantastické ROZPOMENUTÍ SE na důvěrně známý STAV EXISTENCE, kterým jsme již VĚKY, jen na to zrovna zapomínáme. 

Protože to přehlušuje naše inkarnace do těl, které je vybaveno smysly, skrze něž do nás proudí hypnotické vjemy...
TO, a význam TOHO, co se v džungli při obřadech přihodilo, je naprosto nesdělitelné a bere TO dech ještě dneska:
Šamané v Amazonii nám umožnili při obřadech v džungli zažít prakticky stejnou zkušenost JEDNOTY s VEŠKERENSTVEM, mohli bychom říci třeba i s TAO, které je možné dosáhnout třeba i pokročilou taoistickou alchymií skrze cvičení Taiji Quan a Qi-gong na silových místech v astrologicky předem zjištěný silný čas.
Šaman Maurício v Amazonii na silovém posvátném místě u kamene Kumpanama vedl, během našeho několikatýdenního pobytu v džungli, naše vědomí vesmíry a sférami směrem ke ZDROJI všeho, zatímco těla ležela v trávě mezi tarantulemi a třícentimetrovými mravenci v bezpečí džungle naznak pod Orionem, který během mnoha hodin rituálu rotoval nad námi.

Tehdy bylo tělo nazíráno z pohledu NESMRTELNÉHO VĚDOMÍ jako součást MYSLI. Nic víc... 

I tehdy u kamene Kumpanama pracovalo s energií tohoto místa skrze naše těla samotné TAO. I tehdy cvičilo na tomto silovém místě džungle skrze nás TAIJI a QI-GONG a pracovalo s magickými zářiči v podobě obrazců na kameni Kumpanama.
Tyto obrazce jsou zesilovače ULTRABDĚNÍ. Kdokoliv z naší expediční skupiny byl vtažen za pomoci šamana Maurícia do rituálu u Kumpanama, VIDĚL, jak JEDINÉ MOCNÉ VĚDOMÍ prosakovalo každou buňkou, jak doslova trhalo atomy hmoty našich těl na kvarky, aby i v nich našlo a ZRCADLILO SEBE SAMA. 

Bylo to HROZIVĚ opravdové, nedalo se TOMU bránit i kdybychom chtěli zůstat v sladké nevědomosti. Šaman Maurício nám ukázal jak TO DOOPRAVDY JE...

Všechny džunglové šamany se kterými jsme se setkali, zvláště pak velice silný šaman Maurício, bychom klidně mohli označit za nejpokročilejší Mistry Qi-gong na planetě. Protože pracují s aktivací tak silné a zároveň jemné energie čchi, která umožňuje pracovat rovnou s horním tan-tchienem, 3. okem a která v důsledku umožňuje VIDĚT...
Tito šamani už nemusí řešit množství hrubé, nekultivované energie čchi ve spodním tan-tchienu jako čínští nebo jiní mistři Qi-gong. A teprve potom až dostatek čchi v kotli spodního tan-tchienu nahromadí, jak se v Qi-gong běžně postupuje, se pokoušet o její transformaci a za její pomoci aktivovat střední a vyšší tan-tchien, čakry, centra, chcete-li.
- Šamani jako skuteční Mistři pracují se vším okamžitě, bez speciálních podmínek: vtáhnou do VĚDOMÍ VŠE CO JE, včetně hmoty fyzického těla, čchi... Změní polohu slučovacího bodu vědomí... a náhle člověk VIDÍ skrze všechny filtry svou pravou podstatu, tedy TO, co doopravdy JE. Ať je kde JE, JEN JE... Stále TADY...
Samozřejmě než JEDEN VIDÍ, prolétne při večerním a celonočním pralesním rituálu v hluboké džungli jakýmsi časoprostorovým tunelem, stejně jako v okamžiku smrti. Pokud se v tu chvíli (řádově i desítky minut) člověk, doslova a do písmene jak to tady píšu, zalekne smrti, tedy síly vlastní mysli - A TA JE MOCNÁ, začne se nezadržitelnému procesu "svlékání slupek" bránit a zachvátí ho nadpozemský strach a panika, jak se minimálně dvěma účastníkům při obřadech opakovaně dělo.

Samozřejmě nakonec se nikomu nic nemůže stát, protože vědomí je nesmrtelné 

- ani těmto účastníkům, kteří zpanikařili, polekáni silou vlastní mysli. Ale proč si znepříjemňovat život, že?... Jeden musí být v tu chvíli smířený i se smrtí, aby jí mohl v klidu ducha přežít, přečkat, než se vybouří a dá POKOJ...
Letíte, doposud ještě osobním vědomím, nadsvětelnou rychlostí skrze nadpozemsky pestrobarevné spirály energií, které v tu chvíli blaženě, děsivě či s bezmezným úžasem masírují duši, aby osvobodila ze svého ochranného závoje NESMRTELNÉHO DUCHA, kterým všichni JSME... Pak hlasitý bzukot vnitřních energií současně s cvrkotem džunglových cikád naráz ustane a rozhostí se POSVÁTNÉ TICHO...

JEDEN se v tu chvíli dívá DUCHEM, který "prosakuje" tělem a vším... Do všech stran: dopředu, dozadu, vlevo, vpravo, nahoru i dolů, skrz všechny dimenze napříč naráz. Svobodně, protože zde je všude doma. Je všudypřítomný. V tu chvíli neexistuje žádné UVNITŘ a žádné VENKU. 

Člověk v tu chvíli VIDÍ a VÍ, že nikdy nemůže nebýt nesmrtelným duchem a to ani v případě, že by si nalhával opak a současně hodně chtěl.
- To je skutečně dobrá zpráva, nemyslíte?... - Ano, už to slyším: "Jak pro koho..." :-).
Po těch zkušenostech v džungli už člověk opravdu asi nemůže být "normální" :-).
Ono, co je to "normální", že? Na slovo "normální" jsem si jaksi nikdy nezvykl a ani nechtěl a v nejbližších tisíci letech to neplánuji :-).
Džungle mi pomohla utvrdit v tom, co jsem do té doby tušil:
TAO si hledá různé nástroje k tomu, aby poznávalo SEBE SAMA a projevovalo SEBE SAMA: TAIJI QUAN a QI-GONG je jedním z těchto nástrojů TAO.

Pokud jednou známe CESTU, jak se dostat do TAO, respektive, jak odbourat mylný POCIT, že NEJSME V TAO neustále, může nám být nástrojem úplně cokoliv. Nemusí to být TAIJI a QI-GONG, stačí obyčejná chůze, nebo sezení v křesle V KLIDU.

Teprve když se nesnažíme jako malé já zasahovat (podřídíme se taoistickému principu WU-WEJ, tzv. NE-KONÁNÍ, NEČINĚNÍ) a dovolíme, aby se věci děly samy, pak se TO možná někdy přihodí a cvičení TAIJI se prostě děje, je cvičeno skrze naší bytost na všech myslitelných úrovních.


Po návratu z džungle samozřejmě nastal dlouhý čas zpracovávání zážitků: zcela osobních, kolektivních a transpersonálních. Další práce na sobě, zpracování videa, deníku, fotek, vzpomínek. I toto co zde píši je forma zpracování toho, co se událo...
Po několika svých přednáškách v Plzni a v Chotovinách u Tábora s promítáním došlo i na další způsoby, jak se revanžovat džungli a šamanům za jejich dary.

Víte, v džungli jsem si kladl otázku - a nebyl jsem sám - proč mají sami šamani zájem na tom, abychom prošli právě my jejich zasvěcovacími obřady. 

Proč zrovna nám se věnují, jaký k tomu mají motiv, když většina členů jejich vlastního kmene nikdy podobnými obřady se svým šamanem neprošla a neprojde. Proč "gringoši", kteří přiletí z Evropy a připlavou po řece po několika dnech cesty lodí mají tu výsadu, aby podstoupili rituály se šamany, konkrétně tím mám na mysli zrovna Maurícia...
Pro peníze to šaman opravdu nedělá, k čemu by mu v džungli byly, tam nemají žádnou cenu. Odpovědí mi namístě bylo, že šaman funguje jinak, uvažuje podle jiné logiky, prostě VÍ, že je to správné, že je to v řádu věcí a uvažuje s vědomím a zahrnutím X různých faktorů v celkovém komplexním pohledu a to i očima budoucnosti.
Šaman VÍ, že jsme tam i třeba proto, že můžeme džungli pomoci svou specifickou silou, která spočívá např. v prezentaci expedice skrze účastníky po návratu, přednáškách účastníků, v komunikační moci internetu, webových prezentací, projektů, atd. Dá se říci, že i projekt HLADINA KLIDU je z části zrcadlením prožitků ze šamanských obřadů.


Tímto v konečném pohledu můžeme oplatit džungli a šamanům TO, co do nás vložili za naději.

© Tomáš Bezděk 2008 - 2012